Proč mě neuvidíte běhat po závodech a výstavách. A proč je to pro mě nutné zlo?

Odmalička jsem byla hodně citlivé dítě. A vzhledem k tomu, v jaké rodině jsem vyrůstala, taky dítě velmi bojovné.

Moje dětství bylo extrémně těžké. Alkoholismus, týrání, nezájem, finanční dno, stud za oblečení i za to, v jakých poměrech žiju, rozvody v rodině, šikana… A nakonec v pubertě těžká nemoc. Pořád jsem s něčím bojovala. S osudem, s lidmi v rodině, kde jsem měla být chráněná, ale místo toho jsem se za sebe musela postavit sama. S nepochopením učitelů, s lidmi v okolí, se spolužáky i kamarády, kteří nemohli tušit, co se u nás doma děje. Ne proto, že by se nikdo neptal, ale protože jsem ze strachu mlčela.

Z pohledu dospělého se možná některé věci dají pojmenovat, rozebrat a pochopit. Ale z pohledu dítěte? Bylo to každodenní přežívání. Boj o bezpečí, o kousek klidu, o možnost být alespoň chvíli jen dítětem. A když člověk bojuje odmala, aniž by měl kam utéct a o koho se opřít, postupně se z boje stane jeho přirozený způsob života. Naučí se být ve střehu, bránit se a počítat s tím, že nakonec stejně zůstane sám.

Jenže já si tenhle způsob života nevybrala. Jen jsem tehdy jiný neznala.

U koní mi bylo líp než doma

Jako malá jsem milovala koně. Trávila jsem u nich snad všechen volný čas. Dokázala jsem sama jezdit celé hodiny po lesích a domů se mi vůbec nechtělo. Nezastavil mě mráz, zima ani tma. Klidně jsem ušla pěšky kilometry, jen abych mohla být s nimi. A pak jsem se vrátila domů.

Tam mě místo bezpečí čekalo další ponižování. Kvůli zápachu z koní jsem se musela svlékat na mrazu na balkoně, oblečení odkládat do igelitky a ráno si ho zmrzlé znovu oblékat na holé tělo. Přesto jsem to všechno vydržela. Protože mi bylo u koní lépe než s nejbližšími lidmi. Po onemocnění srdce ale museli koně z mého života odejít. A upřímně? Byla to pro mě větší rána, než jakou pro mě představovala samotná nemoc. O svém dětství se někdy rozepíšu podrobněji. Tohle totiž není příběh, který se dá odbýt několika odstavci. Dnes ale potřebuji vysvětlit něco jiného. Proč jsem taková, jaká jsem. A proč mě v kynologii neuvidíte dělat všechno, co se od chovatele běžně očekává.

Když místo koní přišli do mého života psi

Prázdné místo po koních postupně zaplnili psi.

Asi už chápete, proč jsem nikdy neměla k lidem takovou důvěru jako ke zvířatům. Když vás zklamávají právě ti, kteří by vás měli chránit, začne pro vás být bezpečí ve vztazích něčím, čemu se těžko věří. Já se naučila důvěřovat zvířatům. Bylo mi s nimi dobře. Nemusela jsem jim vysvětlovat, co prožívám, obhajovat se před nimi ani se bát, že proti mně jednou použijí to, co jsem jim svěřila.

Se zvířaty jsem mohla prostě být. Jenže pokud chcete dělat chov psů zodpovědně, nestačí je milovat. Je potřeba dodržovat pravidla, absolvovat uchovnění, zdravotní vyšetření, plnit podmínky chovu a respektovat také potřeby fen, včetně dostatečného odpočinku mezi vrhy. Regulace počtu vrhů má svůj smysl a jsem ráda, že taková pravidla existují. Pokud chce člověk ke svým psům přistupovat férově, musí přijmout nejen to hezké, ale i všechny povinnosti, které s chovem souvisejí. S tím nemám sebemenší problém. Udělám maximum pro to, aby se moje spřízněné duše měly dobře. A přestože mě chov štěňat baví, vždycky bude na prvním místě fena. Její zdraví, její pohoda a její život. Ne moje plány, ne moje ambice a už vůbec ne moje případné úspěchy.

Jenže pak je tu ještě jedna stránka chovu, o které se tolik nemluví.     Lidé.

A právě tady začíná problém

Chcete-li chovat podle pravidel, musíte se pohybovat v kynologickém prostředí. Musíte komunikovat s rozhodčími, jezdit na výstavy, absolvovat bonitace a účastnit se akcí, které k chovu patří. A tak jsem tam kdysi, jako mladá holka na začátku své kynologické cesty, přišla se srdcem na dlani. Měla jsem svoje představy, sny a plány. Otevřeně jsem mluvila o tom, co bych chtěla v chovu dělat a kam bych se jednou ráda posunula. Měla jsem růžové brýle a naivně jsem věřila, že všem jde především o psy. Že jsme komunita lidí, které spojuje láska ke zvířatům, a že si budeme vzájemně pomáhat, předávat zkušenosti a radovat se z úspěchů druhých.

S manželem jsme jezdili na výcvikové tábory, víkendové akce a různá kynologická setkání. Brzy jsme ale zjistili, že realita může být úplně jiná. Místo podpory přišlo pomlouvání. Místo pochopení pro někoho, kdo se teprve učí, odsuzování. Naše první, ještě nesmělé kroky v chovu se staly terčem řečí a každá chyba, kterou člověk na začátku přirozeně udělá, jako by byla důvodem k veřejnému pranýřování. Sociální sítě tomu rozhodně nepomohly. Spíš naopak. Postupně jsem ztrácela iluze o tom, jak funguje prostředí, do kterého jsem kdysi vstupovala s takovou důvěrou. Začala jsem vnímat, že někdy nejde ani tak o psy, jako o lidské ego, porovnávání, soutěžení a potřebu být lepší než ten druhý. A když už nejde vyhrát férově, vždycky se přece dá najít něco, čím soupeře shodit.

Možná to tak není všude a u každého. Ale já zažila dost na to, abych si uvědomila, že v takovém prostředí nechci trávit svůj volný čas ani do něj vkládat svou energii. Moje srdce na dlani dostalo další ránu. A někde uvnitř se znovu ozvalo to malé dítě, které už mělo všeho boje dost. Celý život jsem se musela bránit, bojovat a dokazovat, že mám právo na své místo. A stálo mě to zdraví. Proč bych měla ve svém dospělém životě dobrovolně pokračovat v něčem, co mi připomíná všechno, od čeho jsem se chtěla konečně vzdálit?

Nechtěla jsem už bojovat s lidmi. Nechtěla jsem nikomu dokazovat svou hodnotu ani se obhajovat před těmi, kteří si o mně stejně udělají vlastní obrázek. Chtěla jsem mít klid.

Proto ode mě nečekejte sbírku pohárů

Právě proto dnes u svých psů plním to, co je pro zodpovědný chov nezbytné, ale nemám potřebu hnát se za dalšími tituly, medailemi a umístěními. Ne proto, že bych na to neměla. Ne proto, že by mě moji psi nezajímali nebo že bych do nich nechtěla investovat. A už vůbec ne proto, že bych si jich nevážila.

Je to moje vědomá volba. Nechci se účastnit nekonečného porovnávání, kdo má lepšího psa, kdo vyhrál víc výstav a kdo má na kontě větší úspěchy. Nechci mít pocit, že musím neustále předkládat důkazy o kvalitě svých psů, své práce nebo svého chovu. Přesto dobře vím, jak to někdy funguje. Když nemáte stěny ověšené diplomy a poháry, snadno se objeví názor, že vlastně nemáte co nabídnout. Že jste nic nedokázali. Že vaši psi nejsou tak dobří jako psi z jiných chovatelských stanic. Že do nich neinvestujete dost času, peněz nebo úsilí. Dřív by mě takové řeči trápily. Přemýšlela bych nad nimi, rozebírala je a hledala, co jsem udělala špatně. Možná bych měla potřebu něco dokazovat, jen abych podobným soudům zavřela ústa.

Dnes už ne.

Protože kdo chce vidět jen poháry, tomu stejně těžko vysvětlíte hodnotu věcí, které se na žádný diplom nevejdou. A já už nemám potřebu přesvědčovat každého, že moje cesta má smysl.

Nejde mi o vítězství. Jde mi o život, který chci žít.

Dřív jsem se hroutila z pomluv, názorů a komentářů na Facebooku. Dnes mě mnohem víc zajímá, jak se cítí moji psi, než co si o mně myslí lidé, kteří mě ve skutečnosti neznají. Nežiju proto, abych se zavděčila kynologické komunitě. Žiju se svou rodinou a svými psy. A ti jsou pro mě nade vše.

Proto mě neuvidíte usilovat o to, abych dokázala, že mám nejlepší psy v republice nebo na světě. Nepotřebuji, aby někdo svým razítkem, titulem nebo zápisem do výsledkové listiny potvrdil, že to, co dělám, má hodnotu. Mně na tom zkrátka nezáleží tolik, abych tomu obětovala svůj klid. Chci žít se psy, dělat pro ně maximum a věnovat se chovu tak, aby mi dával smysl. A chci, aby naše štěňata odcházela do rodin, které v nich uvidí především parťáka do života. Člena rodiny, se kterým budou sdílet obyčejné dny, výlety, radosti i starosti. Ne psa, kterého potřebují k tomu, aby si prostřednictvím jeho úspěchů něco dokazovali sami sobě.

To samozřejmě neznamená, že nemám žádné ambice nebo že mi nezáleží na kvalitě. Záleží mi na ní velmi. Pro mě má hodnotu i pes, který je zdravý, spokojený, má vyrovnanou povahu, dobře žije se svou rodinou a jeho majitelé by za něj dali ruku do ohně. Pes, který nemusí nic vyhrávat, aby byl pro někoho tím nejlepším psem na světě.

A přesně takové příběhy mě u našich odchovů těší nejvíc.

Nemám nic proti lidem, kteří chtějí vítězit

Aby to nevyznělo špatně, rozhodně nemám nic proti kynologickým sportovcům, výstavním úspěchům ani lidem, kteří se svými psy dosahují mimořádných výsledků. Mám opravdu skvělé přátele, kteří se svými psy dosáhli úspěchů i na světové úrovni. Někteří se věnují skutečně náročné služební kynologii a zasvětili svým psům a této práci velkou část života. Vážím si jich a jejich práce. Rozdíl je v tom, že jejich příběh je jiný. Mají jiné životní zkušenosti, jiné cíle a jiné představy o tom, co chtějí se svými psy dokázat.

A to je naprosto v pořádku.

Každý máme právo jít vlastní cestou. Někdo chce stát na stupních vítězů, jiný chce se svým psem závodit, další se věnuje služební kynologii a někdo chce především dobře a spokojeně žít se svými psy. Jedno nemusí být víc než druhé. Mně jen moje zkušenosti ukázaly, že prostředí plné soupeření není místem, ve kterém se cítím dobře. A tak jsem si z něj vzala to, co pro mě má hodnotu, a zbytek nechala ostatním. Své přátele moc ráda podporuji. Ráda za nimi přijedu na akce, fandím jim, držím palce a raduji se s nimi z jejich úspěchů. Protože mezi nimi jsou lidé, u kterých vím, že i přes veškerou soutěživost a velké ambice nezapomínají na to nejdůležitější. Na psy.

A právě takové lidi chci mít kolem sebe a naštěstí mám :)

Na své planetě, ale ne úplně sama

Dnes už si pečlivě vybírám, koho pustím blíž. Mám svůj malý okruh kynologických přátel, kterým důvěřuji a se kterými si rozumím. Nemusím se před nimi přetvařovat, obhajovat každé své rozhodnutí ani mít strach, že se moje otevřenost obrátí proti mně.

Je mi v tom dobře. Možná to zvenčí může vypadat, že jsem zalezlá na své vlastní planetě a nechci mít s nikým nic společného. Pravda je ale trochu jiná. Já jen už nechci být všude, se všemi a za každou cenu. Naučila jsem se, že nemusím každému dávat přístup ke svému životu. Že nemusím každému vysvětlovat své důvody a že nemusím udržovat vztahy jen proto, abych nepůsobila nepřístupně. Důvěra je pro mě dnes něco, co se buduje pomalu. Ne něco, co rozdám hned každému, kdo se objeví na mé cestě.

A ano, vím, že to může být někdy složité i pro lidi, kteří to se mnou myslí dobře. Ne každý si zaslouží nést následky toho, co mi udělali jiní. Přesto si svůj odstup potřebuji chránit. Je to způsob, jakým dnes pečuji sama o sebe.

Srdce, které dostalo druhou šanci

Vzhledem k mé nemoci se srdce stalo mým osobním symbolem. A držím se ho ve všem, co dělám.

Moje srdce kdysi selhalo i v době, kdy jsem zažívala věci, které by žádné dítě zažívat nemělo. A lidé mi ho dokázali zlomit mnohokrát. Jenže pak přišli i jiní lidé. Ti správní. Takoví, kteří mi pomohli znovu věřit, kteří mě podrželi a ukázali mi, že ne každý vztah musí bolet. A pak tu byla a jsou zvířata. Dala mi něco, co jsem dlouho neuměla najít jinde. Pocit, že někam patřím. Že nemusím nic předstírat. Že můžu být sama sebou, aniž bych za to byla trestaná. V mnoha ohledech mi dala víc, než jsem kdy dostala od lidí, od kterých bych to jako dítě potřebovala nejvíc. Je to smutné? Možná. Ale dnes už se na svůj život nedívám jen skrze to, co mi vzal. Dívám se i na to, co mi přinesl. Na svou rodinu, na psy, na lidi, kteří při mně stojí, a na možnost dělat něco, co má pro mě skutečný smysl.A tím jsou i naše odchovy.

Každé štěně, které u nás přijde na svět, je pro mě malým kouskem srdce a lásky, který posílám dál. S nadějí, že bude dělat radost, že bude milované a že se stane součástí rodiny, kde bude mít své místo nejen tehdy, když se mu daří, ale i ve chvílích, kdy bude potřebovat pomoc a oporu. Proto nezvládám majitele, kteří čekají, že koupí psa s PP si kupují 100% zdraví a psí stroj se záručním listem. Ano umím i zuřit!

Možná právě proto tolik stojím o to, aby naši psi odcházeli k lidem, kteří hledají především parťáka do života. Protože vím, jak moc dokáže změnit život, když vedle sebe máte někoho, kdo vás neopustí jen proto, že zrovna nejste dokonalí. A přesně to bych chtěla posílat dál. Ne poháry. Ne diplomy. Ale kousky srdce malých životních terapeutů.

A tak mě na výstavách možná nepotkáte

Nečekejte ode mě, že budu objíždět jednu výstavu za druhou, sbírat tituly a dokazovat světu, že právě moji psi jsou ti nejlepší. Pokud mě někde potkáte, bude to nejspíš proto, že je to potřeba k chovu, že tam jedu podpořit přátele, nebo proto, že jsem se sama rozhodla, že tam chci být.

Mnohem častěji mě najdete se psem v lese, na cestě, na procházce, na gauči, na naší zahradě, na grilovačce u přátel, jak se chodíme koupat, jak plaveme v rybníku či řece, jak prostě se psy obyčejně a každý den žijeme. Výstavy, bonitace a další kynologické povinnosti jsou pro mě nutným zlem v tom smyslu, že mě přivádějí do prostředí, od kterého si jinak držím odstup. Pravidla chovu respektuji a plním. Ale nemám potřebu dělat nic navíc jen proto, abych zapadla do představ ostatních nebo jim dokázala svou hodnotu.

A pokud to někdo nechápe, je to v pořádku. Nemusíme se ve všem shodnout.

Jen bych chtěla, aby lidé pochopili, že za tím není nezájem o psy, lenost ani nedostatek ambicí. Je za tím životní příběh, který mě naučil, jak drahý může být klid. A také rozhodnutí, že už nechci věnovat svůj život dalšímu boji. Takže se předem omlouvám všem, se kterými budu muset komunikovat v rámci chovu, pokud budu někdy působit odtažitě nebo příliš opatrně. Není to osobní. Jen už nejsem člověk, který přijde mezi ostatní s otevřeným srdcem a bez přemýšlení ho každému položí do dlaní.

To srdce si dnes chráním.

Našla jsem si svou cestu. Své lidi. Svou rodinu. A hlavně své psy. A jestli po mně jednou něco zůstane, chtěla bych, aby to nebyla sbírka pohárů ani dlouhý seznam. Chtěla bych, aby po mně zůstali psi, kteří byli milovaní, a lidé, kterým přinesli do života radost. Protože pro mě je tohle vítězství, které žádný rozhodčí nemusí potvrdit.

A které mi už nikdo nemusí vzít.