Proč zmenšuju psy?

Když jsem před více než dvaceti lety začínala s německými ovčáky a jejich chovem, byla jsem mladá holka plná snů, ideálů a odhodlání. Měla jsem zdravotní hendikep, ale věřila jsem, že mě nezastaví. Že když budu chtít dostatečně moc, zvládnu to.

A nebyla jsem na to sama. Můj manžel se ke mně přidal poměrně brzy, mimo jiné proto, že jsem našeho prvního psa sama úplně nezvládla. Po menším přemlouvání a mých smutných psích očích jsem ho ukecala alespoň na fenu německého ovčáka. Vždyť feny jsou menší, drobnější, a to přece bude jednodušší!

Z jedné feny byly nakonec čtyři. Se psy přišli do našeho života další kynologové, nová přátelství a také člověk, který zásadně ovlivnil mou cestu. Dlouholetá chovatelka a tehdejší hlavní poradkyně chovu pro střední Čechy, která by věkově mohla být spíš mojí mamkou. Přesto jsme si rozuměly a rozumíme si dodnes. Stala se jedním z nejbližších lidí v mém životě, mojí učitelkou a mentorkou. Člověkem, který mě do světa kynologie skutečně zasvětil.

Němečtí ovčáci se stali součástí mého života, mé práce i toho, kým jsem. Věnovala jsem jim přes dvacet let a rozhodně toho nelituji.

Jenže čas plyne. A já zmenšuju psy.

Není to proto, že bych přestala milovat německé ovčáky. Ani proto, že bych na ně zanevřela nebo že bych najednou změnila názor na plemeno, kterému jsem věnovala tolik let. Důvod je mnohem prostší, moje tělo už nedokáže všechno to, co by moje hlava a srdce pořád chtěly.

Zdraví máme jen jedno. Přibývají komplikace, hospitalizace a omezení. Já nemládnu, ale ani můj manžel, který má navíc fyzicky velmi náročné zaměstnání. A tak jsem si musela přiznat, že pracovní němečtí ovčáci jsou pro mě postupně čím dál větší fyzickou výzvou.

S německými ovčáky nekončím. Jen už nechci dál zvyšovat jejich počet. Protože láska k plemeni by neměla znamenat, že budeme donekonečna překračovat vlastní možnosti.

Od pracovního ovčáka k bulíkovi

Chtěla jsem plemeno, které bude tak trochu opakem německého ovčáka. Něco méně náročného na každodenní výkon, bez neustálého tlaku na výcvik a sportovní ambice. Žádné těžké zkoušky jako samozřejmá součást života, žádné obrany sto kilometrů daleko třikrát týdně, žádné vstávání na stopy v pět ráno několikrát do týdne a žádná každodenní poslušnost, protože se přece musí trénovat.

Chtěla jsem prostě psa, který nemusí pořád něco dělat.

Bulteriér byl nápad mojí nejlepší kamarádky. Vzhledově se jí moc líbil, a tak jsem se k ní přidala. Pořídily jsme si dvě sestry a já měla pocit, že jsem konečně našla přesně to, co hledám.

Bulík je totiž svůj. Je to klaun, osobnost a někdy také tvrdohlavý tvor, který se rozhodně nebude chtít přetrhnout jen proto, že si člověk usmyslel, že se zrovna bude pracovat.

A mně se ulevilo.

Najednou jsem měla psa, kterému ke spokojenosti často stačilo, že jsme spolu. Nemusela jsem pořád vymýšlet další činnost, zaměstnávat ho, posouvat jeho výkon a dokazovat sobě nebo okolí, co všechno umí. Zatímco u německého ovčáka jsem byla zvyklá na úplně jiný způsob práce a soužití, u bulíka jsem si mohla vychutnat i tu obyčejnou přítomnost.

Samozřejmě to neznamená, že bulteriér nepotřebuje výchovu, pohyb nebo péči. Jen jsem hledala jiný typ soužití, jinou dynamiku a menší nároky na vlastní fyzické síly.

Po letech, kdy jsem byla zvyklá přemýšlet především nad výcvikem, výkonem a prací, pro mě bylo osvobozující zjistit, že se psy lze žít i jinak. Že nemusíme pořád něco dokazovat. Jenže život má někdy zvláštní smysl pro humor.

Když ani menší pes není řešení

Moje kamarádka se kvůli pracovnímu vytížení a malým dětem nakonec nemohla své bulteriérce věnovat tak, jak by potřebovala. A tak jsem nečekaně měla obě sestry u sebe. Jejich soužití s ostatními psy se podařilo nastavit jen částečně a za přísného dozoru. Do toho se znovu zhoršil můj zdravotní stav, přibyly hospitalizace a další komplikace. A přišel okamžik, kdy jsem si uvědomila, že problém není jen ve velikosti psa.

Mohutného, svalnatého bulteriéra jsem už nedokázala spolehlivě udržet ani u veterináře. Znovu jsem potřebovala pomoc manžela a znovu narážím dnes a denně na své fyzické limity.

Člověk může mít zkušenosti, načtenou teorii, vůli i obrovskou lásku ke psům. Může vědět, co má udělat. Jenže vědět a fyzicky zvládnout jsou dvě různé věci. sakra a to mě tak na sobě štve. Pořád to říkám dokola, že kdo je zdravý, ten má všechno. A právě tohle se přijímá asi nejhůř. Ne proto, že bych nevěděla, jak se psy pracovat, ale proto, že už nemůžu vždycky dělat všechno, co bych  do prčic chtěla.

Jednoho dne a úplně nečekaně přišla naše dcera s tím, že když my můžeme mít své plemeno, chce mít také to svoje. Přitom s německými ovčáky ani bulteriéry nikdy nechtěla ani dělat to, co jsme s nimi dělali my. A tak se naše smečka zmenšila  ještě o něco víc.

Až k trpasličímu jezevčíkovi.

Co bude dál? To opravdu nevím. Naše domácnost teď možná působí jako kynologický mišmaš. Němečtí ovčáci, bulteriéři a trpasličí jezevčík. Plemena, která se od sebe liší velikostí, stavbou těla, povahou i původním účelem.

Jenže já přesně vím, proč u nás každý z nich je. A vím také, že i když se naše smečka mění, neznamená to, že bych zapomněla na tu původní. Někdy mě samozřejmě bolí srdce, když si vzpomenu na dobu, kdy jsem měla velkou smečku německých ovčáků a mohla s nimi dělat mnohem víc. To by nebyl upřímný příběh, kdybych tvrdila, že mi nic nechybí. Ale nemůžu se rozhodovat jen podle toho, co mi chybí. Musím se rozhodovat i podle toho, co je dnes skutečně možné. A pokud chci svým psů dopřát nádherný život, musím jim ho hlavně zvládnout dát já. 

Zkušenosti se nedají zmenšit spolu se psy

Možná si někdo řekne, že když jsem přes dvacet let věnovala německým ovčákům, měla bych se jich držet. Že v jiných plemenech už začínám téměř od nuly.

A víte co? V něčem má pravdu.

Člověk, který celý život chová bulteriéry nebo jezevčíky, má v jejich povahách, specifikách a chovu zkušenosti, které já za pár let jednoduše nedoženu. Nemůžu si přenést dvacet let s německými ovčáky a automaticky předpokládat, že stejně dobře rozumím všem ostatním plemenům.

Každé plemeno má svá specifika. A každý pes je navíc osobnost, kterou nelze nacpat do tabulky jen podle toho, co se o jeho plemeni píše. Takže ano, v některých oblastech se cítím jako začátečník. A nemám problém to přiznat.

Zároveň ale vím, že nezačínám od nuly. S manželem jsme měli cvičák, kam chodili lidé s různými plemeny. Přicházeli za námi pro rady ohledně výchovy, výcviku a zvládání svých psů. Rukama nám prošlo mnoho různých povah, velikostí i typů psů. Měla jsem možnost pozorovat, co funguje, co nefunguje a jak moc se mohou lišit potřeby jednotlivých zvířat.

To ze mě nedělá člověka, který ví všechno o každém plemeni. Ale dává mi to základ, na kterém můžu stavět.

A právě proto mě nové zkušenosti tolik zajímají. Nechci předstírat, že vím všechno. Chci se dívat, porovnávat, učit se a připouštět si, že něco může být jinak, než jsem byla zvyklá. Německý ovčák pro mě bude vždycky první láskou. Ale první láska nemusí být jediná, od které se můžeme něco naučit.

Nejde o to, které plemeno je lepší

Čím déle se psy žiju, tím víc si uvědomuju, jak snadno se lidé nechají strhnout porovnáváním plemen. Které je chytřejší, které je ovladatelnější, které je pracovitější, které je lepší na výcvik.

Jenže co přesně znamená lepší? Německý ovčák má své přednosti, ale také své nároky. Bulteriér je jiný, jezevčík zase úplně jiný. Každé plemeno vznikalo s určitým účelem, má jiné dispozice a jiné typické vlastnosti. To, co je výhodou v jedné situaci, může být nevýhodou v jiné. Právě proto mi dává smysl poznávat je zblízka a porovnávat je bez potřeby určit vítěze.

Zajímá mě, co se můžeme naučit od jednoho plemene, abychom lépe porozuměli druhému. Kde jsou jeho silné stránky, kde má rezervy a jak nám znalost dalších plemen může pomoci lépe pochopit psy jako celek. Nechci se tvářit, že jsem odbornicí na všechno jenom proto, že mám za sebou dlouhé roky kynologické praxe. Ale také nechci zahodit své zkušenosti jen proto, že dnes žiju s jinými psy než dřív.

Odbornost přece není o tom, že člověk nikdy nezačíná znovu. Je také o tom, že zná své hranice, dokáže přiznat, co ještě neví, a má chuť se dál učit.

Zmenšuju psy, ne svou lásku ke kynologii

Nechci být sobecká a dokazovat si, že pořád zvládnu totéž co před dvaceti lety. Nechci se za každou cenu držet stejné cesty jen proto, že jsem po ní dlouho šla. Mám své zkušenosti, své vzpomínky a svou první velkou lásku v podobě německých ovčáků. To všechno zůstává. Ale dnes se učím také něco jiného: přizpůsobit svůj život tomu, co moje tělo skutečně zvládne.

Psy ke svému životu potřebuju. Nechci se jich vzdát jen proto, že se změnily moje možnosti. Zároveň ale nechci, aby se moje láska ke psům změnila v neustálý boj s vlastními limity. Možná se ještě někdy naše smečka změní. Možná mě něčím překvapí. A možná zůstane přesně taková, jaká je teď. To ukáže až čas.

Jedno ale vím jistě: těším se na další zkušenosti, na nové poznatky i na to, co mě moji současní psi naučí. Protože i když už třeba nemůžu dělat všechno, co dřív, pořád se mám co učit a kam se posouvat.

Němečtí ovčáci budou vždycky součástí mého srdce. Ale nemusím mít celý život jen německé ovčáky, abych jim zůstala věrná. A jestli se mě někdo zeptá, proč zmenšuju psy, odpověď je vlastně jednoduchá.

Protože chci se psy žít dál. Ne si za každou cenu dokazovat, že ještě zvládnu žít stejně jako před dvaceti lety a před nástupem dalších zdravotních omezení. Milovat psy pro mě znamená i přiznat si tyto všechny věci.